Není tomu dlouho co jsem se přestěhoval poblíž jedné nejmenované malé řeky. Labe, které je pro mě srdcovou záležitostí nemám od svého bydliště také daleko, ale tato podstatně menší řeka mě očarovala svým klidem a přírodou hned na první pohled. Vnímal jsem to také jako jakousi výzvu, odhalit jaké poklady předemnou hladina této vody ukrývá. Každý den od přistěhování do těchto končin, chodím se svým pejskem Pančem několikrát denně podél této řeky a mám problém nezakopnout, protože odlepit oči od tajemné hladiny této, pro mě neprobádané vody, bylo velmi těžké. Informace jsem začal sbírat hned od prvních procházek a to nejen svým loveckým pohledem, ale samozřejmě od místních rybářů, kteří zde loví už desítky let. Nejsou to kapraři, ale tradiční rybáři, kteří loví mnohými z nás zapomenutými způsoby, jako je lov na "houpačku", hezky na brčko pod nohama. Avšak informace od těchto rybářů by mohly mnoho kaprařů spíše odradit. Často jsem slyšel odpovědi typu, "tady jsou jen tloušti, malý okouni a kapři nanejvýše do padesáti centimetrů kamaráde". Věřím, že hodně lidí by takováto recenze, která se ke všemu opakovala téměř ve stejném znění, akorát z úst dalších místních klasiků, spíše odradila. Já to vnímal, jako další díl skládačky této výzvy a bral jsem to tak, že i s těmito informacemi se dá nějak naložit.
Nerad chytám "naslepo" a tak mi většinou trvá několik dní, něž si někam na nové vodě sednu. Do skládačky mi chybělo jěště dost dílů, které už však nezískám sledováním hladiny v různé denní doby a klábosením s místními domorodci. Přišel čas vyrazit s prutem a prozkoumat dno. Samozřejmě je možnost sednout na člun, zapnout sonar a zkoumat, zkoumat a zkoumat, a rozhodně se této možnosti nevyhýbám, ale tady jsem zvolil metodu, která je mi přeci jen o něco bližší a dokáže podat také spousty užitečných informací o profilu dna řeky. Je jím přívlač, repektive dropshot. S touto metodou si téměř vždy krásně zachytám, v tomto případě místní obsádku pruhovaných rytířů a k tomu si krásně "osáhnu dno". Několik dní jsem tedy chodil s Pančem podél řeky a s ultralight přívlačovým proutkem proťukával, z mého pohledu, perspektivní místa pro budoucí lov kaprů. Během oťukávačky se podařilo, krom někalika místních okounů i několik sumčích dorostenců, o které tu, jak jsem zjistil, rozhodně není nouze. Tím jsem tedy přidal další díl pomyslné skládačky a začal jsem během venčících vycházek prohazovat vybraná místečka boiliem. Velmi mě potěšilo, že netrvalo dlouho a začal jsem na těchto místech vídat vyhazující se místní kapry a rozhodně to nebyli kapři jen do padesáti centimetrů. Lovecký pud zesiloval a přicházel čas vyrazit s plnou polní, pokusit se o naplnění své teorie. První vycházky s kaprařským cajkem byly jen krátkodobé, většinou jen několika hodinové nebo maximálně jednonočky. Při procházkovém krmení více míst jsem používal mix všech koulí, které v nabídce Páry najdete a stejně tak jejich průměrů. Myšlenkou bylo, že si každá ryba přijde na své a na místo se pak ráda vrátí s tím, že takto různorodé krmení mi zaručí jakousi nenápadnost nástrahy, která zde později, bude čekat na záběr. Protože vycházky byly opravdu krátké, tak jsem pro vysokou atraktivitu a rychlé uvolňování zvolil Pzn 3. Jak jsem ale čekal, tak první vycházky vyšly na prázdno. Krom nějakého toho tlouště jsem odcházel několikrát domů bez kapřího úspěchu. Místa jsem střídal, nechtěl jsem se upínat jen na jedno, i když svého favorita mezi těmito místy jsem měl, ale člověk se často plete a až zkušenosti posbírané za nějakou dobu ukážou, jak to ve skutečnosti je. Prvního kapra nebo spíše kapříka jsem se dočkal až při sedmé vycházce. Byl to krásně stavěný lyseček a přišel z místa, kterému jsem věřil asi nejmíň ze všech prokrmovaných, ale to dokazovalo, že teorie opravdu nestačí. Paradoxně to rozjel v období pekelných dní zalitých neúprosným sluncem, ale to tomuhle lysému sluníčku nevadilo. Byl malý, ale považoval jsem to jako velký úspěch v této výzvě, avšak popravdě to nebylo to pravé lovecké zadostiučinění. Kaprařinu vnímám tak, že se vždy snažím přelstít ty největší mohykány z vody kde chytám, a tak jsem chtěl jednoduše odkrýt více z tajemnství této tajemné řeky. Dalšího úspěchu jsem se dočkal na místě ležícím níže po proudu od místa prvního úspěchu. Byl to velký bojovník v malém šupinatém těle o váze do šesti kil. Měl jsem z něho upřímnou radost a to hlavně z důvodu, že to byl plovoucí důkaz toho, že místní rybáři žijou spousty let ve vlatním omylu. Pro mě to byla velká naděje, že zde jistě plave aspoň pár kapřích pokladů, ke kterým se touto cestou snažím dostat. Tento kapr mi vlil do žil snad vznětlivější kapalinu než letecký benzin, protože kaprařský motor, se po něm samotnou nadějí, roztočil na plné obrátky a já musel co nejdříve na další místečko.
Další místo, které jsem zanedlouho navštívil bylo mnou od začátku favorizované, a tak zvědavost jestli také nežiju ve vlastním omylu byla opravdu silná. O to víc mě mile potěšila první nočka, která v mých očích proběhla nad očekávání. Dostal jsem na podložku, za zhruba 15 hodin, tři nádherné šupináče, z nichž největší vážil 9 kg. Byli to velcí bojovníci vycvyčeni malou proudnou řekou, která je od mala trénuje a vše se pak promítne v boji, kde nedají zadarmo doslova ani metr. Samozřejmě, že radost byla veliká, ale s každým takovým úspěchem rostla i víra v opravdového zdejšího mohykána. A tak jsem se nechtěl nechat zaslepit těmito úspěchy a šel jsem si dál za svým cílem, a to odkrýt co nejvíc z tajemna této řeky. Rozhodl jsem se tedy trochu více pověnovat tomuto, zatím, nejúspěšnějšímu místu a pravidelně zde předkrmovat. Netrvalo to dlouho a naskytl se další volný čas na ryby. Chtěl jsem ale změnu a tak jsem po delší době vyrazil k Labi. Bohužel výjezd k této, pro mě srdcové, řece nevyšel vůbec podle představ, protože hned po první noci se kousek vedle mě zabivakovali dva rybáři a to jednoduše není nic pro mě. Na rybách mám rád "svůj" prostor. Rád poklábosím s ostatními rybáři, ale upřímně řečeno, nejezdím k vodě hledat nové přátelé, jezdím tam dělat to co mám rád a to je lov ryb. Je tedy jasné, že konkurence kousek ode mne nemůže mou taktiku lovu nijak vylepšit, a tak jsem začal balit a při tom vymýšlet náhradní plán. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak, než návratem na zmiňovanou malou řeku. Sice už jsem měl jen jednu noc a kousek následujícího dne k lovu, ale uklidňovala mě myšlenka na pravidelné předkrmování nedávno úspěšného místečka. Poháněn zvědavostí, zda-li kapři navštěvují krmné místo jsem měl zabaleno závodní rychlostí a upaloval na místo činu. Něco zabral přejezd, místa nejsou zrovna kousek od sebe, takže čistý čas na lov, který byl přede mnou, byl opravdu krátký, protože jsme bohužel doteď nedošli k nonstop lovu. Jediné co mě mohlo zachránit bylo právě ono předkrmování. Myslím si, že to bylo to, co mi zanedlouho vehnalo široký úsměv do tváře. Stalo se pro mě něco nečekaného a úsměv způsobený velkým překvapením mi zůstal na hodně dlouho. Věřil jsem, že pravidelnost krmení bez chytání dostane do místa i pravidelnou návštěvnost kaprů, ale že nastane takový kolotoč, který jsem tam zažil, bych si nepředstavoval ani v nejrůžovějším snu. První záběr přišel asi půl hodiny po náhozu a hned to byl krásně stavěný šupináč přesahující desetikilovou hranici. Už z tohoto úspěšně zdolaného záběru jsem byl v sedmém nebi, ale nebyl čas na dlouhé radování. Záběry chodily celkem pravidelně. Ryby z této řeky mají neuvěřitelnou sílu a jsou v perfektní kondici s nepoškozenými tlamkami, nemluvě o jejich rozmanitosti, to je opravdová krása. Nakonec jsem se probojoval k hranici 18,5 kg v podobě mohutného šupináče, který zde už jistě nějaký ten pátek plave, byl to opravdový místní mohykán. Bylo to jako ve snu, ze kterého se nechcete probudit! Nic na světě však netrvá věčně a já se druhý den musel s touto řekou plnou překvapení rozloučit. Z paměti mi to ale nikdo nevezme, snad jen čas a stáří, ale to je hold ten náš život, a tak je třeba si ho úžívat každý den. Tímto se s vámi loučím přátelé. Chovejte se prosím k přírodě s úctou a respektem. Za Páru z navijáku, Radek Pěnkava.
